Zážitek na celý život. To o své vlastní svatbě řekne asi každý. Ale u nás to byl zážitek na celý život i pro většinu svatebčanů, kteří ten den s námi prožili. Pro někoho by tohle vysněná svatba dost možná nebyla, ale pro mě to rozhodně splněný sen byl. I když byl bez zámku, holubic a kočáru.
Všechno to začalo 15. října 2017. V ten den mě Peťa požádal o ruku. To, že jsem mu řekla ano, to už je teď jasné. Protože jsou věci, u kterých si zakládám na tradici, bylo také jasné, že svatba musí být do roka a do dne. Nabízela se varianta jaro a nebo podzim. V létě by se Peťa uvařil, protože není úplně fanouškem extra teplého počasí.
Samozřejmě jsme museli řešit i finanční stránku věci, takže jsme se báli, že do jara bychom na svatbu nestihli našetřit. Proto jsme se rozhodli pro podzim. Potom jsem se mrkla, zda padá v nějakém měsíci 15. den na víkend (to abychom neměli výročí spousta datumů, protože jakákoliv příležitost k nějaké oslavě se samozřejmě počítá a já nutně potřebuju slavit všechno co jde :D) a vzešlo z toho 15. září ve 12:00.
S organizací jsme začali v lednu a rozhodli jsme se, že si chceme vše zajistit sami a nechceme si platit žádnou organizérku svateb. Jak, co a kde jsme zařizovali, o tom se rozepíšu zase v dalším článku, ať to není čtení na hodinu :)
A teď už ke dni D. Vlastně den D-1. Protože jsme se rozhodli začít už v pátek a mít "svatbu" přes celý víkend.
V pátek jsme se sešli na Vysočině na statku spolu s nejbližší rodinou. Povídali si, popíjeli a užili si skvělý společný rodinný večer. Druhý den ráno jsem překvapivě byla celkem klidná. Šli jsme se všichni nasnídat, a já se začla se svědkyní připravovat. Peťa měl na starosti zorganizovat vše, co bylo ještě potřeba a vítat zbytek hostů, kteří přijeli až právě v sobotu. Nikdy by mě nenapadlo, jak dlouho může trvat líčení, česání a oblékání, ale tím, že jsme se nijak nestresovaly a nehonily, opravdu jsme to měly jen tak tak. Co se během té doby dělo venku, to jsem vůbec nevěděla a jen jsem doufala, že se vše povede tak jak má.
Protože jsme byli na vesnici, ve 12 hodin začaly bít zvony na kostele a v tu chvíli já začla plašit, že už mám být dole a místo toho jsme ještě dokončovaly poslední úpravy. Naštěstí mě ale trochu uklidnilo, že nevěsta si vlastně může dovolit přijít pozdě. Ale přiznávám, že od té doby už jsem se stresu nezbavila, protože mi došlo, že se to opravdu děje a já si toho svýho chlapa budu brát za manžela.
Můj taťka už začal být pomalu taky nervozní, když čekal u mě v pokoji až budu připravená vyrazit. Sešly jsme schody, nadechli se a vyšli ven. V tu chvíli mi došlo, že je venku spousta lidí, se kterými jsem se ještě nepozdravila a že vlastně ani nevím, zda dorazili všichni co měli. Upírali se na mě všechny ty oči a já začla vnitřně panikařit. Po pár krocích jsem ale už viděla Peťu, jak se na mě usmívá. Od té doby už jsem vůbec nevnímala co se děje kolem mě, kdo na mě kouká nebo se tváří. Šla jsem bezhlavě rovnou ke svému budoucímu muži a vlastně se mi strašně ulevilo ve chvíli, kdy jsem se vedle něho postavila. Pan starosta mluvil strašně krásně, ale já zároveň musím přiznat, že jsem nebyla schopná ho vnímat nonstop na 100%. Jen jsem se soustředila, kdy bude potřeba říct ano. Abych to neřekla moc potichu, moc nahlas, nezakoktala se a nebo se mi třeba nezasekl hlas.
Nakonec se nám to oběma povedlo říct bez trapasu a přišlo nandání prstýnků. Oba jsem před svatbou řešili, zda si je ještě nenecháme o půl čísla zmenšit, ale nakonec jsme si řekli, že radši ne ze strachu, že bychom ho už nesundali. Nikdy. Když mi Peťa začal nandavat snubní prsten, chvíli to vypadalo že se mi na prst vůbec nevejde a my se tomu oba začli smát. Tím ze mě spadl poslední stres, který jsem v sobě držela. Následovalo gratulování, společné focení, naše focení a poté byl oběd.
Opět jsem vsadila na klasiku a zvolila vývar a svíčkovou s knedlíkem (kterou mimochodem fakt miluju). Po obědě jsem hodila kytkou a následovala volná zábava. A za to jsem asi nejvíc vděčná a vůbec toho rozhodnutí nelituju. Snad každý se díky tomu cítil dobře. Někdo si šel zdřímnout, někdo na procházku, někdo si sedl na dvůr a povídal si s ostatními. Nikdo se nestresoval, že musí mít dalších několik hodin naškrobený oblek nebo být součástí nějakého programu ať už ho to baví nebo ne.
Za pár hodin byl catering, který byl neskutečně vynikající a byli z něj všichni nadšení. Byl formou švédského stolu. Pár teplých jídel, něco málo sladkého a samozřejmě i slaného. Zároveň tam bylo i pár zajímavých a neobvyklých pokrmů, které byly naprosto skvělé. Protože jsme mysleli i na děti, speciálně pro ně byl k dispozici ovocný salát a sendviče.
Když bylo před setměním, zakrojili jsme jehně, které nám tam už od odpoledně řezníci opékali. Měla jsem z toho trochu strach, protože jsem jehněčí maso nikdy neměla. Nakonec to bylo něco neskutečně vynikajícího. Páni řezníci k tomu měli i domácí nakládané okurky, které taky stály za to a masu dodaly správný šmrnc. Jehněčí taky chutnalo všem a i děti si na mase pochutnaly.
A večerním příjemným povídáním skončil ten náš den, na který nikdy nezapomeneme.
Budu moc ráda, když mi napíšete, jaká byla Vaše svatba nebo jakou si ji plánujete.
 |
| Je to momentka a já jí naprosto miluju. Děkujeme oběma, za všechnu tu pomoc a energii, kterou jste naší svatbě věnovali. |
Všechno to začalo 15. října 2017. V ten den mě Peťa požádal o ruku. To, že jsem mu řekla ano, to už je teď jasné. Protože jsou věci, u kterých si zakládám na tradici, bylo také jasné, že svatba musí být do roka a do dne. Nabízela se varianta jaro a nebo podzim. V létě by se Peťa uvařil, protože není úplně fanouškem extra teplého počasí.
Samozřejmě jsme museli řešit i finanční stránku věci, takže jsme se báli, že do jara bychom na svatbu nestihli našetřit. Proto jsme se rozhodli pro podzim. Potom jsem se mrkla, zda padá v nějakém měsíci 15. den na víkend (to abychom neměli výročí spousta datumů, protože jakákoliv příležitost k nějaké oslavě se samozřejmě počítá a já nutně potřebuju slavit všechno co jde :D) a vzešlo z toho 15. září ve 12:00.
S organizací jsme začali v lednu a rozhodli jsme se, že si chceme vše zajistit sami a nechceme si platit žádnou organizérku svateb. Jak, co a kde jsme zařizovali, o tom se rozepíšu zase v dalším článku, ať to není čtení na hodinu :)
A teď už ke dni D. Vlastně den D-1. Protože jsme se rozhodli začít už v pátek a mít "svatbu" přes celý víkend.
V pátek jsme se sešli na Vysočině na statku spolu s nejbližší rodinou. Povídali si, popíjeli a užili si skvělý společný rodinný večer. Druhý den ráno jsem překvapivě byla celkem klidná. Šli jsme se všichni nasnídat, a já se začla se svědkyní připravovat. Peťa měl na starosti zorganizovat vše, co bylo ještě potřeba a vítat zbytek hostů, kteří přijeli až právě v sobotu. Nikdy by mě nenapadlo, jak dlouho může trvat líčení, česání a oblékání, ale tím, že jsme se nijak nestresovaly a nehonily, opravdu jsme to měly jen tak tak. Co se během té doby dělo venku, to jsem vůbec nevěděla a jen jsem doufala, že se vše povede tak jak má.
Protože jsme byli na vesnici, ve 12 hodin začaly bít zvony na kostele a v tu chvíli já začla plašit, že už mám být dole a místo toho jsme ještě dokončovaly poslední úpravy. Naštěstí mě ale trochu uklidnilo, že nevěsta si vlastně může dovolit přijít pozdě. Ale přiznávám, že od té doby už jsem se stresu nezbavila, protože mi došlo, že se to opravdu děje a já si toho svýho chlapa budu brát za manžela.
Můj taťka už začal být pomalu taky nervozní, když čekal u mě v pokoji až budu připravená vyrazit. Sešly jsme schody, nadechli se a vyšli ven. V tu chvíli mi došlo, že je venku spousta lidí, se kterými jsem se ještě nepozdravila a že vlastně ani nevím, zda dorazili všichni co měli. Upírali se na mě všechny ty oči a já začla vnitřně panikařit. Po pár krocích jsem ale už viděla Peťu, jak se na mě usmívá. Od té doby už jsem vůbec nevnímala co se děje kolem mě, kdo na mě kouká nebo se tváří. Šla jsem bezhlavě rovnou ke svému budoucímu muži a vlastně se mi strašně ulevilo ve chvíli, kdy jsem se vedle něho postavila. Pan starosta mluvil strašně krásně, ale já zároveň musím přiznat, že jsem nebyla schopná ho vnímat nonstop na 100%. Jen jsem se soustředila, kdy bude potřeba říct ano. Abych to neřekla moc potichu, moc nahlas, nezakoktala se a nebo se mi třeba nezasekl hlas.
Nakonec se nám to oběma povedlo říct bez trapasu a přišlo nandání prstýnků. Oba jsem před svatbou řešili, zda si je ještě nenecháme o půl čísla zmenšit, ale nakonec jsme si řekli, že radši ne ze strachu, že bychom ho už nesundali. Nikdy. Když mi Peťa začal nandavat snubní prsten, chvíli to vypadalo že se mi na prst vůbec nevejde a my se tomu oba začli smát. Tím ze mě spadl poslední stres, který jsem v sobě držela. Následovalo gratulování, společné focení, naše focení a poté byl oběd.
Opět jsem vsadila na klasiku a zvolila vývar a svíčkovou s knedlíkem (kterou mimochodem fakt miluju). Po obědě jsem hodila kytkou a následovala volná zábava. A za to jsem asi nejvíc vděčná a vůbec toho rozhodnutí nelituju. Snad každý se díky tomu cítil dobře. Někdo si šel zdřímnout, někdo na procházku, někdo si sedl na dvůr a povídal si s ostatními. Nikdo se nestresoval, že musí mít dalších několik hodin naškrobený oblek nebo být součástí nějakého programu ať už ho to baví nebo ne.
Za pár hodin byl catering, který byl neskutečně vynikající a byli z něj všichni nadšení. Byl formou švédského stolu. Pár teplých jídel, něco málo sladkého a samozřejmě i slaného. Zároveň tam bylo i pár zajímavých a neobvyklých pokrmů, které byly naprosto skvělé. Protože jsme mysleli i na děti, speciálně pro ně byl k dispozici ovocný salát a sendviče.
Když bylo před setměním, zakrojili jsme jehně, které nám tam už od odpoledně řezníci opékali. Měla jsem z toho trochu strach, protože jsem jehněčí maso nikdy neměla. Nakonec to bylo něco neskutečně vynikajícího. Páni řezníci k tomu měli i domácí nakládané okurky, které taky stály za to a masu dodaly správný šmrnc. Jehněčí taky chutnalo všem a i děti si na mase pochutnaly.
A večerním příjemným povídáním skončil ten náš den, na který nikdy nezapomeneme.
Budu moc ráda, když mi napíšete, jaká byla Vaše svatba nebo jakou si ji plánujete.
Komentáře
Okomentovat