Týna mámou

Minulý víkend jsem tak nějak proválela a nic pořádného nezažila. To mě v neděli rozčílilo a tak jsem se rozhodla jít do muzea Wellcome Collection. Zavolala jsem kamarádce a sešly jsme se na Eustonu, odkud je to do WC asi dvě minuty pěšky. Přišly jsme tam hodinu a půl před zavíračkou v domnění, že to za hodinku projdeme a ještě máme rezervu. Moc jsme vlastně nevěděly na co jdeme, ale to nás vůbec netrápilo. Dole v hale byl ukazatel na nějakou instalaci v prvním patře. Vyšly jsme schody a před námi stál dav lidí. Stouply jsme si do fronty a čekaly, co bude dál. Přišla k nám paní (znovu připomínám, že jsme ani nevěděly, na co jdeme), dala nám papír s pravidly a bezpečnostními pokyny a zeptala se nás zda počítáme s tím, že ve frontě budeme stát hodinu. Dost nás šokovala, ale samozřejmě jsme vše odkývaly. Stále jsme neměly ponětí, co nás čeká. Začla jsem číst papír na kterém bylo něco ve stylu "pokud se vám udělá špatně, odejděte", "pokud se vám bude motat hlava, odejděte&

Slíbila jsem Vám sérii článků a tady je první z nich. Několik lidí mi psalo o radu a mysleli si, že jsou jediní, kterým se tady nedaří. Tak to rozhodně není. Málokomu se poštěstí hned napoprvé a je potřeba zabojovat a nejet hned domů. Všem vám moc držím palce! Budou to rozhovory s těmi, kdo žili nebo žijí v Anglii. Chtěla bych vám jimi ukázat, že opravdu málokdo to tu má snadné a možná se v příběhu sami najdete a nějak vám to pomůže :) Jako první si můžete přečíst rozhovor s VP, která se vydala tou těžší cestou než je live-in.

V cirkusu jsem byla naposledy někdy v minulém století. Což tak trochu zní, jako bych zažila druhou světovou válku :D Vždy jsme tam chodili s taťkou, možná i každý rok. Nikdy ale nezapomenu na ten zážitek, když jsem tam byla posledně. Taťku chtěli vytáhnout do centra dění a já brečela a nechtěla ho pustit. Nakonec si teda vybrali někoho jiného a tomu tam měnili tělo s druhým pánem. Takhle si to pamatuji svou dětskou fantazií, to jak to bylo doopravdy, těžko říct. Ale od té doby už jsem do cirkusu jít nikdy nechtěla. Moje host-mum se mě o minulém víkendu zeptala, zda chci jít s ní a malým do cirkusu. Upřímně proč ne, zajímalo mě, zda to tam vypadá tak, jak si to pamatuju a zda jsou v Anglii stejné cirkusy jako u nás. Nejsou a nevypadá. Asi je hodně vidět, že jsem dlouho nebyla v cirkusu, ale člověk má nějaká očekávání. A ta se mi nesplnila. Čekala jsem spoustu zvířat, provazochodce, žongléry, plivače ohně... Viděla jsem motorky v železné kouli, akrobaty (ve smyslu parkuru), paní v

Od půlky září se starám o dvou a půl-letého chlapečka a čekala jsem, že se mu knížky moc číst nebudou. To jsem se ale mýlila. Knížky čteme pořád během dne a potom i hodinku před spaním. Já jsem ten typ člověka, co čtení dětem podporuje, takže s tím nemám vůbec žádný problém. Ba naopak - čteme si pořád. Je hezké, když si nějakou knížku oblíbí, ta se mu čte pořád a on jí potom dokáže celou odříkat. Takže takhle potom on čte ty knížky mně, když už jsem třeba unavená  aby si trochu procvičil paměť. Nevím jak celkově v UK, ale "u nás doma" nefrčí klasické pohádky typu O červené karkulce ani Cars. U nás jsou oblíbené knihy čtvercového rozměru s taktrochu omyvatelnými deskami, spoustou obrázků, málo textu a bývají poučné. Tyhle knížky se tu dají pořídit úplně všude. My je máme buď z knihovny (kde jich mají spoustu a i vám jsou ochotné poradit, které jsou ty top) nebo z Londýnské ZOO (vždy je mají u každého komerčního zvířete) a nebo běžně koupenou. Na Camdenu jsem potkala obc