Uvězněna v rutině

Určitě měl každý z nás období, kdy cítil, že vlastně nic pořádně nezažívá, stojí na jednom místě a čas mu protéká mezi prsty.

Hodně lidí se v tuhle chvíli rozhodne odjet do zahraničí a začít žít znova. Jinak. Pestřeji. Pro mě ale teď nastal pravý opak.



I já jsem jela do Anglie s myšlenkou, že na prvním místě je pro mě ten jazyk. Další důvody byly chuť cestovat, poznávat jinou kulturu, jiná jídla, našetřit nějaké peníze, osamostatnit se, zažít ten pocit žít v neznámu...

Bohužel jsem teď ve fázi, kdy si na jednu stranu nemám na co stěžovat...na druhou stranu jsem ochotná tu zahodit vše, co jsem si tu vybojovala.

Podle mě to tu je tak, že jste pořád tak trochu jednou nohou na ulici a bojujete tu opřežití jako jeden lev mezi všemi, kteří jsou vám ve výsledku dost podobní. Možná to tak už po pár letech není, to se já ale nedozvím.

Mám teď rodinu, která se o mě opravdu stará, snaží se mi vyjít vstříc, pomoct mi se zařizováním jakýchkoliv důležitých věcí. Ale ani tohle boužel není všechno. Je tu i ta druhá - negativní stránka věci a to celkem podstatná. Pěněz by mohlo být víc a práce méně. Normální au-pair pracuje asi 25 hodin týdně, já pracuji přibližně 50. A to nepočítám, že mi k tomu občas přibude další CD směna (jak by řekla moje mamka - cédéčko) nebo několik nočních za sebou. Nejlépe samozřejmě pátek, sobota, neděle. Neříkám že se mám finančně špatně, když chci jít na kafe do STB, tak prostě jdu, když si chci  jít zacvičit, můžu. Bohužel to ale rozhodně není množství k jakémukoliv našetření :(

Můj týden je tedy vesměs pracovní a když mám volnou sobotu, ráda se jen zavřu do pokoje a čtu si blogy, sleduju youtube nebo si čtu knížky a časopisy. Prostě si jen udělat hezkou chvilku sama se sebou. Upřímně ani není moc energie na nějaké výlety. Což mě mrzí, ale je tomu tak.

Ještě minulý týden jsem si pohrávala s myšlenkou o návratu zpět do ČR. Nic mě tady nedrží, příjde mi, že v jazyce už se nezlepšuji, peníze nenašetřím, necestuji... Nemám důvod tu dál být. Čím více jsem nad Prahou přemýšlela, tím více se mi to líbilo.
Vím že jsem se změnila, že si chci více užívat života, že mám jiný pohled na spoustu věcí a opravdu věřím v to, že si Prahu dokážu užít víc než tomu bylo dosud.
Začínám přemýšlet o vysoké škole, pořádné práci, osamostatnění se. Najít si nějaký denní režim života a udělat ho zábavnějším. A hlavně...začít žít konečně svůj život a ne život dvoučlenné rodiny v Londýně.

Někdo si může říct, že jsem tu jen chvíli, ale o tom to není. Je to o tom pocitu, jak se v dané chvíli cítíte. Někde se vám může dařit, můžete mít štěstí, být šťastní a i po dvou letech na tom místě žít dál. Někdy ale cítíte, že to není ono.

Mé sny se stávají realitou a já se na přelomu nového roku, po půl roce stráveném v Londýně, budu šťastně vracet domů. A už teď se na to moc těším!

Chovejte se tak, abyste byli šťastní! Život je moc krátký na to, trávit ho bez radosti z něj. A nebojte se změn a zkoušek. I ty negativní vás někam posunou a dodají vám spostu zkušeností.
Chce to jen odvahu, věřit v sám sebe a udělat ten první krok.