Londýn není až takový ráj

Už jsem nějakou dobu z Londýna zpátky v Čechách, ale až dnes jsem se rozhodla napsat tento článek.




Přemýšlela jsem, zda chci vůbec psát na internet, jak to všechno bylo a proč jsem se vrátila. Teď jsem si ale řekla, že někoho z vás možná bude zajímat, s čím vším se v Anglii může setkat.



Do první rodiny jsem jela k Liberijcům.  Starala jsem se o dvě děti v pubertálním věku a tak trochu i jejich otce (později jsem se dozvěděla, že ani není jejich otec, své děti a dalších pár manželek má v Libérii). Jejich matka s nimi nežije, žije v Paříži. Toufám si říct, že nevydělávají uplně málo. Přesto byl celý barák v rozpadajícím se stavu, týdenní budget na jídlo pro nás 4 bylo 20 liber. Na všem bylo hrozně složité se domluvit a denně probíhali telefonáty z Anglie do Francie. Nic jsem nemohla udělat bez svého rozhodnutí, takže jakýkoliv spontánní nápad na procházku či výlet do města byl zbytečný. Jen do školy a po škole domů. Děti neměly vůbec žádnou zodpovědnost a na všechno měly výmluvu.

Více k téhle rodině asi dodávat nechci, ukončila jsem smlouvu s agenturou a druhý den ráno se vypařila. Začla jsem si hledat další rodinu, kterou jsem našla přes přátele. Nástup byl asi za měsíc a mně tak vznikl přibližně tří-týdenní gap a tak jsem se rozhodla jet domů na výlet. Nemusela jsem řešit jídlo a bydlení, bylo o mě postaráno, dostala jsem najíst, odpočinula jsem si a viděla se s rodinou. Nemohla jsem to vymyslet lépe.

Druhá rodina se zdála jako výhra. Měla jsem pracovat o něco málo více hodin týdně než v předchozí rodině, jen jedno dítě a celkem ucházející plat. Realita ale bohužel byla nakonec jiná. Moje poučení zní, nekývněte na všechno, nesnažte se být až moc vstřícní. Moje HM si všimla, že svůj volný čas netrávím v klubech, ale v pokoji s knížkou nebo s notebookem v ruce.
I přesto, že domluva byla taková, že pokud ode mě bude chtít babysitting, dá mi to vědět 3 dny předem, domluva přestala platit a já se to dozvídala pár minut, maximálně hodinu předem. Pracovala jsem od pondělí do pátku od rána do osmi večer (v lepším případě). V neděli jsem musela malého vodit do Zoo, aby se viděl se svým tátou, takže opět zabité dopoledne. K tomu si přihoďte nějaké ty babysittingy a asi si umíte představit, že jsem toho měla nad hlavu. Jediný volný den v pracovních dnech jsem měla ten, kdy jsem chodila uklízet k mamce HM barák. Na to už jsem později neměla sílu a alespoň to jedno odpoledne jsem si chtěla odpočinout a vyrazit třeba do centra. Nemluvě o tom, že jsem se s babičkou několikrát nepohodla.
Pak došlo na HM noční směny tzn. hlídat cca od 6pm do 11am, než se vrátila z práce. Ale odpoledne se musela vyspat, takže hlídání opět padlo na mě.

HM ale nedokázala pochopit, že i babysitting přes noc je práce, když přece spím. To už byla pro mě taková poslední kapka. Nedocenění toho, že i já se občas nabídla a nikdy jsem si nestěžovala a snažila se malému pořád vymýšlet nějaký plán. Rozhodla jsem se, že chci co nejdřív odejít. Věděla jsem její reakce, pokud jako důvod řeknu, že pracuji hodně hodin (včetně babysittingů). A počítala jsem s tím nejhorším, koupila si kufr a zařídila nocleh.

Vše bohužel dopadlo přesně tak, jak jsem očekávala. Spousta křiku a házení věcí, obviňování. Dokonce po mě chtěla, abych ji zaplatila vodu a elektřinu za tu dobu, co jsem tam bydlela. Já si sbalila věci do kufru, ona po mě hodila peníze za oddělanou půlku týdne. Já šla k přátelům do hospody, kde jsem čekala na holčinu, která mě u sebe nechala přespat. Za poslední peníze (ty co po mě, naštěstí, hodila) jsem si koupila autobus domů a druhý den ráno už jsem seděla v autobuse směr Praha.

Závěrem chci říct, že to není tak, že bych kvůli těmto dvěma zkušenostem zavrhla Anglii, Londýn nebo au-pairství. Moje zkušenost mě naučila, že jsem ráda doma v Čechách, a že kdybych se jednou chtěla do UK vrátit, nikdy jako live-in. A hlavně i já jsem mohla dopadnout mnohem hůř a je potřeba myslet na to, co mi to dalo.

Držim všem au-pairkám a nannies palce a posílám spoustu síly. Držte se, vždy to má i světlé stránky :)